Dovolená Sri Lanka

Srí lanka, to jsou čajové plantáže, krásné pláže a nejkrásnější vlaková železniční trať

Cena svatebního fotografa

Už to bude 5 let co jsme byli na Srí lance. Vždycky si fotky schovávám ke zveřejnění ”jakože pro lepší příležitost” a nebo prostě “někdy, až to bude někoho zajímat”.

Časem zjistím, že něco “jako lepší příležitost” nebude.

Výstavy nedělám. Přednášky taky ne. A tak mi fotky prostě jen tak leží a občas si je sám prohlídnu.

Každopádně nepatřím k těm, co  podléhají depresi, když nesdílí fotky okamžitě a považuji to za zkaženou dovolenou, protože o tom nikdo neví. Ale 5 let???

Fotky ze Srí Lanky jsem zpracoval pár dní po příjezdu a pár fotek zveřejnil. Ale baví mě, když můžu lidem fotky osobně ukázat a říct jim k tomu pár slov. Dnes už fotky není moc komu ukazovat, a tak si je můžu na webu zařadit do rubriky vzpomínky. 

Ale nečekejte vyprávění, který vám pomůže vypořádat se s problémy, nebo že tu dostanete nějaké tipy, kde se ubytovat, co navštívit a nebo kolik vás to bude stát. Bude to nekonečně dlouhý povídání o tom, co nikoho moc nezajímá, ale pokusím se ty kecy aspoň kompenzovat fotkama. 

Snad jediný co bych mohl říct, tak že tři týdny na Srí lance, absolutně bez omezování, vyšli sakum prdum asi 31 tisíc na osobu. Když mi pak někdo říká, že ho týden v Chorvatsku vyšel na stejný peníze, tak oba celkem čumíme.

Absence angličtiny a strach z létání. Dobrej základ pro cestu na Srí lanku.

Nemá cenu vykládat něco o přípravách, prostě zabalit spoďáry, foťák a můžeme vyrazit. Hned ze startu by bylo dobré říct, že ani jeden z nás neuměl anglicky. Jasně, tohle říká každej, aby jakože namotivoval ty co fakt neumí. Ono se to pak dobře čte. Ale je rozdíl mezi jejich neumím a našim neumím. My prostě fakt neumíme. A s touhle znalostí jsme vyrazili do světa. Nastudoval jsem si vše potřebné, abych se na letišti vůbec nemusel s nikým bavit, protože jsme letěli z Vídně. To fungovalo celkem dobře a během chvilky nebylo co řešit. Zavazadla byla odbavena a my seděli v letadle do Kataru.

Kvůli tomuhle jsem se létání tak bál? Brněnský hlavní nádraží je daleko složitější než Vídeňský letiště. Takže Radek vs letiště 1:0

Letěli jsme Qatarskýma aerolinkama, což bylo fajn a jen s jedním přestupem v Kataru. Když jsme do Kataru přilítali, tak zrovna byla bouřka. To bylo dost děsivý vidět ty blesky tak nějak jinak než, když člověk stojí nohama na zemi. Turbulence nemám rád, nedělaj mi zrovna dobře, ale to co nás čaplo nad Katarem jsem nepobral. Najednou jako kdyby se letadlo propadlo do nějaké vzdušné propasti, až mě to reálně zvedlo ze sedačky.

No nazdar, je po nás.
Nevím jestli jsme padali o metr nebo kilometr, ale rozhodně to nebylo příjemný  a přísahal jsem, že už nikdy nikam neletím. A že jsem panikář? Kulový, polovina letadla tam hezky zapištěla. Takže to bylo přesně tak děsivý jak tu píšu!
Na letišti jsme měli 7 hodin čas. To byla sice dost otrava, ale neber to za ty prachy.

Stejně jsem letěl i v roce 2016 na Bali, ale zaboha jsem si nemohl vzpomenout jak to na tom Katarským letišti fungovalo. Tehdy se mnou byli lidi co s anglinou a lítáním neměli problém a vše vyřídili.

Tak jsme se s Verčou snažili zjistit, kde jsou naše kufry. Naštěstí bylo dost času, a tak nebylo nutné tam splašeně pobíhat, ale stačilo se jen tak líně loudat a v klidu si tam panikařit. Tady se absence angličtiny poprvé ukázala jako menší problém. Dokonce ani na netu jsem se nebyl schopnej dočíst jak to se zavazadlama a odbavením funguje.

Nakonec jsme usoudili, že nemá cenu to řešit. Stejně tam ty kufry nikde nejsou tak budeme doufat, že je najdeme na Srí Lance. Zbytek našeho “pobytu” na letišti byl v klidu, ale trochu nuda.

V noci jsme přiletěli na Srí lanku a nedaleko letiště jsme  měli přes booking rezervovaný ubytování za pár korun.

Na letišti jsme čekali na zavazadla a to byla opravdová chvilka, (hooodně dlouhá chvilka) napětí. Nakonec jsme se dočkali.

Odlétali jsme z Vídně zhruba z -10 a přiletěli jsme večer do +28stupňů.
Na letišti jsme pak sháněli simku s internetem a někoho kdo nás odveze. To bylo něco na moje nervy. Nakonec nás odvezl chlapík, kterej neměl ani páru kam má jet, ale nakonec to nějak trefil, když jsem mu trasu na google mapách. A samozřejmě nás okradl, chtěl po blbých turistech 1000 rupii, což bylo myslím kolem 120 kč. Což mi přišlo fajn ale časem zjistíte, že tato vzdálenost Tuktukem na Srí lance, stojí běžně asi petikačku.

Hned druhej den jsme se chtěli přesunout do Kandy. To je po Kolombu takové hlavní “kulturní” město Srí Lanky, kam asi směřuje většina turistů jako první.

Přišel druhej moment kdy absence angličtiny byl problém. Nedokázali jsme se dohodnout jak a odkud se do Kandy dostat. Vlakem? Nebo busem? Najednou jeden týpek, že nás vezme do Colomba na vlak, další zase že do Negomba na bus. No hrůza. Dodnes pořádně nevím o čem tam byla řeč. Měli jsme štěstí, že tam bydlela partička Čechů, kteří se nás ujali a měli jsme společnou cestu. 

Šéfík co nám pronajal ubytování nám zajistil odvoz. Zadarmo. To byla velká paráda. Řidič sice pak chtěl 500 rupii od nás ale tak čert to vem. Asi jsme špatně rozuměli. O tři týdny později, když už jsme si s místníma rozuměli a vraceli se zpět se ukázalo, že nás prostě jenom ojebal. Takže 2:0 pro místní.

A tak nás čekala nekonečná, 7 hodin dlouhá cesta šíleným autobusem do Kandy. Kandy není bůh ví jak krásný město. Nemůžu říct, že by ve mně to místo něco zanechalo. Prostě rušné turistické centrum Srí Lanky a výchozí bod do všech směrů Srí Lanky. Neměli jsme v plánu obrážet takové ty turistické cíle, tak jsme se po kandy spíše tak poflakovali a občas vyjeli Tuktukem na nějakej výlet.

Například jsme chtěli vidět třeba slony, to bylo teda asi největší zklamání z celé Srí Lanky. Utrápená zvířata pod dohledem místních dozorců s bodáky. Dodnes lituju, že jsme těm tyranům zaplatili za to, aby jsme se mohli na slonovi svést. Dnes když vidím kde jakého blba na instagramu, který se na stejném místě fotí na hřbetu slona a strašně to místo doporučuje jako “must have” na Srí Lance, tak bych ho taky trochu pocuchal tím bodákem ať ví jak to musí být příjemný.

O něco příjemnější byla třeba návštěva menší čajové plantáže, ochutnávka a nákup čajů nebo návštěva botanické zahrady.

Ale jestli jsem něco opravdu chtěl zažít, tak trasu vlakem z Kandy do Elly. Prej patří k nejkrásnějším trasam na světě a to nás zajímalo…

Cesta vlakem z Kandy do Elly – nejkrásnější železnice světa, tak schválně.

Po pár dnech v Kandy jsme chtěli jet na jih k moři. Cesta byla v plánu vlakem. Jednou z údajně nejkrásnějších tratí na světě. Mohl bych být stručnej, ale asi nebudu. Ale zároveň vám ani neřeknu nic užitečnýho, protože celá ta cesta byla celkem slušná improvizace. Na netu zase najdete hromadu rad odkud kudy kam a za kolik. Ale kdo by to studoval, že?

Tak jsme si to jeli po svém. Jízdenka stála asi 10kč a cesta trvala nekonečně dlouho.

Opravdu nadšeně jsme čekali na ten vlak. V tu ránu nás nadšení přešlo.

Vlak bez oken a dveří, na stropě větráky oblepený nějakým hnusem a vy jenom čekáte kdy to na vás spadne. Ještě chvilku budu negativní, nevadí? Cesta vlakem trvá asi 8 hodin. Jedete tak akorát rychle, aby strojvůdce udržel vlak na kolejích. Občas máte pocit, že tam snad koleje ani nejsou a jedete po pražcích. Háže to s váma z leva do prava, ale no a co. Přece je to nejkrásnější trať na světě. Což nám bylo jedno. Protože jsme stáli přesně v takovým tom místě, kde se vagony spojujou. A tam řešíte hlavně jestli ty vagony jsou fakt pevně připojeny.

Když se vlak trochu uvolnil, tak jsme se posunuli na pevnou podlahu a konečně měli trochu výhled z okna. První zhruba 3 hodiny je to fakt nuda a člověk začne silně pochybovat o všech těch blogerech co psali jak je to krásný.

Ale teď ta pozitivní část.

Po těch zhruba 4 hodinách jsme dojeli do hor. Povedlo se nám ukořistit místo k sezení u okna a teprve začala skutečná paráda. Cesta vlakem mezi čajovýma plantážema byla neskutečnej zážitek. Bohužel moje fotky stojej za prd, takže doporučuju si tam zajet.

Chvilku je slunečno, krásné plantáže, malé vesničky a místní lidé co se jen tak potloukají podél trati. No asi se nepotloukaj, ale někam cíleně jdou, ale na tom nezáleží. Já v tom viděl sám sebe, jak se tam po kolejích poflakuju s foťákem. O půl hodiny dál je zase zima, déšť, mlhy, kopce a lesy a hned za zatáčkou zase nekonečné výhledy do krajiny. Na zhruba 60-80 km je toho tolik, že se to všechno ani nedá vstřebat. Poslední 3 hodiny trasy utečnou rychle a já najednou zjistil, že trasa na jih kterou jsem naplánoval je blbost.

Jízdní řády a nebo nějaký přehled o tom, co odkud kudy jezdí na Srí Lance úplně nefunguje. Prostě si musíte stopnout u silnice ten správnej bus a doufat, že jste se pochopili. Přiznám se, že už si nepamatuju kde jsme vystoupili. Nepamatoval jsem si to ani hodinu po tom co jsme tam vystoupili. Ale vím že to bylo někde úplně jinde  než jsme původně vystoupit měli. Tady absence angličtiny nebyl problém. Místní pravděpodobně anglicky taky neuměli. Každopádně před námi bylo dalších 8 hodin autobusem dolů na jih k moři.

A autobusy na Srí Lance? Podobnej luxus jako ty vlaky. Ale časem je začnete milovat, protože cesta tím busem stojí asi 2,- a dokonce i na tu příšernou hudbu si po zhruba 2 týdnech zvyknete.

Hledání správného busu do Mirissy byl horor. Každej nám říkal/ukazoval něco jiného. Způsob naši komunikace byly google mapy a google translate. Nakonec jsme se schovali pod střechu, protože strašně pršelo, a nějaký stařík nám šel zjistit odkud nám to jede, a nakonec nás opravdu dovedl na správnej autobus. Před námi byla 8 hodinová noční cesta chladnou Srí Lanskou vysočinou. Kolem 11 večer jsme konečně přijeli do Mirissy, kde jsme měli zabookované bydlení hned kousek od pláže a konečně byl konec divokého přejíždění a my měli pár dní na jednom místě.

Noční příjezd na jih Srí lanky – Oblíbená pláž Mirissa

Ranní probuzení v Mirisse bylo plné očekávání, protože v noci nebylo nic vidět. Vyšel jsem ven z apartmánu a hned jsem viděl moře. I když mi moře, tak nějak všeobecně přijde jako nuda, tak vždycky takovej ten první okamžik je skvělej a  těším se až do něj vlezu.

Ale vrátím se ještě k předchozímu večeru, kdy jsme přijeli do Mirissy. Komunikovali jsme přes whatsapp ohledně ubytování, aby věděli, kdy a jestli vůbec nás mají čekat. Když jsme přijeli na místo, tak jsem měl v google translate připravenou neprůstřelnou konverzaci a tak jsem spustil. A najednou na mě borec spustil česky, chvilku jsem koktal, že jako co se děje? No a chlapík že je z Ostravy a jestli si s ním dáme na přivítanou drink. To bylo hodně příjemné zakončení dne.

První den v Mirisse, vražda a nepokoje v Kandy

Někdy během noci, se tenkrát po vašem odjezdu z kandy událo, že místní mírumilovní sinhalci zabili nějakého muslima a v Kandy začali obrovské nepokoje a přes noc vypnuli sociální sítě. Takže jsme sice odjeli za pět dvanáct ale nebylo možné se nějak kontaktovat do česka a to bylo zajímavé. Protože ve zprávách jeli informace o nepokojích na Srí lance a zrovna z místa odkud jsme o sobě dali poslední informaci. Takže mi pohodička na pláži a doma neměli žádné informace co se s náma děje.

Přes email jsem se pak spojil s kamošem a ten mi řekl, že ať se připojím přes VPN a budu moct všechno normálně využivat.

Zbytek pobytu v Mirisse už probíhal na pohodu

Plavky, žábky, ručník přes rameno, pár rupii na drink a hurá na pláž. Zhruba po 30 minutách jsem si šel sednout do stínu, protože já se přece nebudu mazat opalovacím krémem. 30 minut stačilo abych byl fialovej, ne červenej nebo rudej, ale FIALOVEJ. Zbytek dne jsem strávil ve stínu a večer jsme se vydali hledat nějakej panthenol, nebo prostě cokoliv na popaleniny třetího stupně. Jediné co jsme sehnali tak nějakej aloe vera gel, kterej sice moc nefungoval ale za to jsem byl parádně mastnej. Po 3 dnech trápení Verča z kufru vytáhla krém po opalování, kterej obsahoval, a světe div se, panthenol. Hele asi jsem na ni nebyl vždycky hodnej ale tohle bylo hodně zákeřný.

 

Těch pár dní v Mirisse jsem strávil přemýšlením, jídlem a pitím. Prostě taková pohoda, Chodili jsme po pláži sem a tam a jen hledali co kde dáme. Bylo to hodně příjemných pár dní, kdyby mě tam Verča nenechala trpět spalenýho.

Hikkaduwa a Galle

Z mirissy jsme pokračovali dál, našli jsme krásný ubytování hned u moře, někde na samotě mezi Galle a Hikkaduwou. Byl tam takovej klid a prázdno až nás to skolo začalo prudit, takže přes den jsme vyráželi většinou na pláž do Hikkaduwy a nebo naopak do města Galle, které mě fakt bavilo.

Kolem hotelu jsme měli kilometry prázdných pláží, takže Verča standardně využila hotelovej bázen, kde trávila většinu dne, když jsme zrovna byli na hotelu. Ja se ještě stále trochu zoceloval ze spálenin od slunce a vyrážel jsem s foťákem po okolí, když bylo pod mrakem.

Největší zábavou bylo vypujčení skůtru a jízda po okolí. Hned první cestu do hikkaduwy nás zastavil policajt a chtěl vidět mezinárodní řidičák. Oups. To bylo v době, kdy už jsme plně ovládal základní angličtinu pro vyjednávání s místními. Tak říkám, že pro něj zajedu do hotelu (to byl samozřejmě kec, už by jsme se nevrátili) A policajt že ne, že “pokuta” 50 tisíc rupii. A tenkrát nevím co jsem řekl ale řekl jsem to dost nahlas a policajt že “pšššt, ať nekřičím a že teda jen 5000 rupii jestli mám”. Tak jsem pochopil o co tady jde. S úsměvem jsem mu vrazil pětilitr a jeli jsme dál. Tenkrát to bylo necelé pětikilo. Dnes koukám, že by to bylo kolem 300,-. Za poslední rok se tam ta ekonomika extrémně rozválcovala.

V Hikkaduwe jsme například narazili na výborné trhy, kde se člověk vrátil snad o stovky let na zpět. Místo kde nehráli hlavní roli peníze ale klasickej výměnej obchod. Ty máš cibuli, ja mám brambory, tak to vyměníme. Vypadalo to tam trochu jako na wall street. Skvělý místo.

V Hikkaduwe najdete asi vše co potřebujete, české průvodce, potápění, chaos turisticky atraktivního místa. A HAMBURGRY. Bože když si vzpomenu, jak jsme si konečně po dlouhé době dali něco jiného než chicken curry nebo krevety. To bylo skvěly. Hamburger a cola.

Podel pláží a kolejí jsme nachodil hromadu kilometrů, Verča ta šla se mnou podle toho jakej byl zrovna UV index, protože se odmítala do česka vrátit v dubnu jako bledule. Ale že ja jsem vypadal jak deadpool, to ji nezajímalo.

Několikrát jsme vyjeli i do Galle, to byla asi taková moje Srí Lanská srdcovka. Jedna část byla klasická Srí Lanka, obchůdky s kořením, stánky se značkovýma hodinkama a kabelkama apod. Druhá část pak krásné historické město s restauracemi a kulturou a koloniální architekturou. Boží.

V tomto hotelu nedalko vesnice Rathgama, jsme strávili nejdelší dobu a zažili jsme tu skvělé jídlo, výlety, jednu svatbu, dokonalé západy slunce a mnoho dalšího.

Srí Lanka a kriket

Při svých potulkách jsem narazil i na kriketový hřiště a zjistil jsem že je to na Srí lance nejoblíbenější sport. Jednoho večera si tak s Verčou sedíme před hotelem, něco jsem si fotil a najednou na ulici strašnej randál, hromada aut, lidí, ohně, dělobuchy a první co vás napadne

“Konflikt z kandy pokračuje” 

Tak jsem zachoval chladnou hlavu, vzal foťák a ihned běžel na ulici se podívat co se děje abych měl ty nejlepší záběry. To teda byla pěkná blbost. Verča mi řekla že prej su úplně blbej.

Nakonec se ukázalo, že nejde o nepokoje ale vítězství v kriketu. Skvělej zážitek.

Po 3 týdnech na Srí lance končíme, vyrážíme směr Katar

V Kataru jsme měli celý den, než nám letělo letadlo zpět do Vídně, tak jsme si našli ubytování kousek od centra. Našli jsme krásné, luxusní ubytování asi kilometr od historického centra Kataru a ta noc nás stála myslím 480 kč. Skvělý.

Trochu jsme se zkurtulnili po letu  a vyrazili se podívat do města. Bohužel jsme neměli dost času podívat se do té moderní části ale mě stejně víc zajímala ta historická část. Člověk si tam trochu připadal jak v pohádce tisíc a jedna noc. Chtěli jsme si zajít na jídlo, no a jak jsme byli zvyklí si na Srí Lance žít jak králové, tak v Kataru nás to hodně rychle posadilo zpět do reality. Tak jsme si poníženě dali pizzu na půl a dvě nejdražší coca coly v životě a zaplatili za to myslím kolem 800 kč.

Takže tímto učtem jsme se s Katarem rozloučili a šli zpět na hotel aby jsme ráno vyrazili na let do Vídně.

Další příspěvky