Dolomitské ozvěny: Když se cesta do Itálie stane cílem

Někdo si pod Itálií představí nekonečné řady slunečníků v Bibione nebo fronty před benátskými památkami. Já si ale představím zvuk motoru v utichajících horských průsmycích a ten moment, kdy se horký vzduch z jihu poprvé smíchá s mrazivým dechem alpských ledovců.

Moje cesta do Ligurie, konkrétně do Levanta, neměla být o horách. Měla to být rychlá spojnice k moři. Ale jak už to na cestách bývá, ty nejlepší vzpomínky vznikají tam, kde se plány hroutí.

Šťastná nehoda u Brenneru

Všechno to začalo nenápadně v roce 2017 u piva. Kilometr od italských hranic, v Brennerském průsmyku, se moje auto rozhodlo, že si potřebuje odpočinout. Ta porucha byla vlastně požehnáním. Donutila nás zastavit, nadechnout se a rozhlédnout se kolem sebe v městečku Vipiteno. Tady mě Italské dolomity oslnili poprvé a rozhodně né naposled.

Ranní ticho u Lago di Braies

Existují místa, která Instagram trochu "ukradl" pro sebe. Lago di Braies je jedním z nich. Pokud tam ale dorazíte ve chvíli, kdy slunce teprve začíná olizovat špičky okolních štítů, zažijete něco magického.

Stáli jsme tam v ranním chladu, sami, a sledovali dokonale nehybnou hladinu. Žádné lodičky, žádné davy. Jen my, ticho a hory, které se v jezeře odrážely s takovou ostrostí, že se vám z toho točila hlava. Procházka kolem jezera nám trvala dvě hodiny – ne proto, že by byla dlouhá, ale proto, že jsme se museli každých pár metrů zastavit a jen tak se dívat.

Lekce z Tre Cime a svoboda bez plánu

Někdy je cesta o tom, co neuvidíte. Chtěl jsem vidět Tre Cime, ty ikonické tři zuby čnící k nebi. Ale když jsme narazili na mýtnou bránu a zjistili, že za pohled na skálu chtějí v přepočtu osm set korun, prostě jsem to otočil. Svoboda roadtripu je i v tom, že nemusíte vidět "všechno", co píšou v průvodcích. Místo toho jsme jeli dál, naslepo, skrze Cortinu d’Ampezzo, a nechali se vést jen silnicí.

Mrazivá noc na Passo di Giau

Pozdní odpoledne nás zastihlo v průsmyku Passo di Giau. Bylo jasné, že k Lago di Garda už nedojedeme. Zaparkovali jsme s výhledem do údolí, uvařili si kávu a sledovali, jak slunce barví skály do ruda.

Byl sice srpen, ale v horách platí jiná pravidla. V noci teplota klesla k nule. Spali jsme v autě, zabalení ve všem, co jsme měli po ruce, a já jsem si v tu chvíli nebyl úplně jistý, jestli se dožiju rána bez omrzlin. Ale pak přišlo svítání. První paprsky, které vás začnou hřát přes sklo auta, chutnají lépe než ten nejdražší hotelový wellness. Snídaně v horách, kdy se kolem vás ještě válí ranní mlha, je zážitek, který si v sobě nesu dodnes.

Sestup k moři: Z mrazu do horkého Levanta

Cesta z hor do údolí byla rychlá a osvobozující. Každá zatáčka otevírala nové panorama – kolem Lago d’Alleghe až k Gardě, kterou jsme jen pozdravili a pokračovali dál na jih. Teplota stoupala, hory se v zrcátku zmenšovaly a vzduch začal vonět solí a piniemi.

Naše cílová stanice? Levanto. Brána do Cinque Terre.

Po příjezdu do La Spezie už následoval náš rituál: zastávka v Lidlu pro zásoby a pak pár kilometrů do kempu v Levantu. Někdo by řekl, že hotely jsou pohodlnější, ale pro nás je kemp kousek od pláže symbolem té pravé svobody. Levanto nás přivítalo svou neformální atmosférou, šuměním moře a slibem, že Cinque Terre máme na dosah ruky. Stačí nasednout na vlak a nechat se unášet dál.

Ale o tom, jaké je to v barevných uličkách Monterossa a Manaroly, vám povím až příště. Tohle byla cesta. A cesta byla cíl.