Barvy Ligurie: Tam, kde hory padají do moře
Po mrazivé noci v průsmyku Passo di Giau a rychlém pozdravu u Lago di Garda nás čekalo posledních 300 kilometrů. Krajina se pomalu narovnávala, vzduch těžkl vlhkostí a vůně jehličí ustoupila slanému oparu. Do Levanta jsme dorazili – jak už se stalo naším zvykem – hluboko v noci.
Když už je příliš pozdě na hledání recepce, auto se opět promění v naši ložnici. Ten pocit, kdy se ráno probudíte, protáhnete se na sedadle a ucítíte první závan mořského vzduchu, je k nezaplacení.
Levanto: Naše základna v klidu
Levanto není jen "vstupní brána" do Cinque Terre. Pro nás se stalo na pár dní domovem. Našli jsme si kemp kousek od pláže, rozložili stan a konečně zpomalili. Zatímco Verča dokáže na pláži splynout s pískem a sluncem na celé hodiny, já jsem ten typ, co po půl hodině v moři začíná stepovat a hledat stín nebo něco k snědku.
A právě jídlo je pro mě v kempu rituál. Zapomenout na shon, postavit se k plynovému vařiči a „zbastlit“ něco dobrého z místních surovin – to je ta pravá dovolenková meditace. Italské suroviny udělají polovinu práce za vás.
Souboj s útesy a parkováním
Cinque Terre – pět vesniček (Riomaggiore, Manarola, Corniglia, Vernazza a Monterosso al Mare) vytesaných přímo do útesů. Jsou nádherné, ale pro řidiče jsou noční můrou. Úzké silnice se kroutí nad propastmi a parkovací místa jsou vzácnější než lanýže.
Pokud nemáte štěstí jako my, že zrovna někdo vyjíždí, skončíte s autem dva kilometry nad městem a čeká vás pochod do strmého kopce. Moje rada? Nechte auto v Levantu a naskočte na vlak. Ušetříte si nervy a uvidíte ty nejlepší výhledy přímo z okna vagonu.
Manarola: Město na barvách
Manarola byla naší první zastávkou. Měli jsme neskutečné štěstí na parkování, což nám ušetřilo čas na to podstatné – prosté bytí. Projít Manarolu trvá jen chvíli, ale každý kout tu volá po fotce. Barevné domy se na sebe mačkají, jako by se bály, že spadnou do moře.
Dali jsme si ty nejlepší lasagne, toulali se uličkami a pak udělali to nejlepší rozhodnutí dne: počkali jsme na západ slunce. Ve chvíli, kdy se barvy domů začnou vpíjet do oranžové oblohy, pochopíte, proč je tohle místo na seznamu UNESCO.
Monterosso: Kontrast a realita
Další den patřil Monterossu. Je jiné – větší, hlučnější a s běžným provozem aut, což mu trochu ubírá na té pohádkové intimitě, kterou má Manarola. Je tu sice jediná větší pláž v okolí, ale ta veřejná u ústí kanálu nás příliš neoslovila. A platit pětistovku za slunečník na soukromé pláži? To raději investujeme do další porce zmrzliny.
I když mě Monterosso svou stísněností úplně neuchvátilo, stále má své kouzlo v úzkých uličkách starého města, kde se čas zastavil před desítkami let.
Cesta je v nás
Cinque Terre nám ukázalo svou vlídnou i tu komerčnější tvář. Ale když se teď ohlédnu zpět, vidím tu cestu jako celek. Od porouchaného auta u Brenneru, přes mrazivé probuzení v Dolomitech, až po horký písek v Levantu. Itálie není jen o cílové destinaci. Je o té svobodě zastavit tam, kde se vám líbí, a nenechat se svazovat plány.
Dolomity nás oslnily svou majestátností, Ligurie nás objala svou barevností. A my už teď víme, že se sem budeme vracet. Naše závěrečná etapa na cestě domů nás pak vedla přes šikmou věž v Pise a krátkou zastávku na vyhlášené cannoli až přímo do srdce Benátek.
