Focení skupinek svatebních hostů

Skupinové fotky – povinnost nebo přežitek?

I když vám možná většina fotografů bude tvrdit opak, tak pravda je taková, že focení skupinek po obřadu, je pro většinu lidí takové to “nutné zlo“, ale musí to být. A já s tím do jisté míry souhlasím, protože v průběhu času, právě tyto fotky získávají pravděpodobně největší hodnotu. Dřív nebo později, když se na fotky podíváte, tak si budete chtít připomenout lidi, kteří tenkrát na svatbě byli a dnes už třeba nejsou mezi námi. Takže skupinové focení by určitě mělo být jednou z priorit svatebního fotografa.

Jak ale takové focení skupinových fotek reálně probíhá?

Skončí obřad, na řadu přijdou gratulace a po gratulacích se každej nervózně kouká po fotografovi, kdy dá povel ke skupinovému focení.

Co se v ten moment honí hlavou fotografovi?

• ach jo, už se po mě sháněj, teď musím ten hladovej dav nějak zorganizovat.
• kam si je tady postavím? Tam se motaj lidi, tamhle stojí autobus, to abych je postavil někam ke křoví.
• to je vedro, to se zas budou všichni lesknout, šklebit apod.

Co se v ten moment honí hlavou hostům?

• doufám, že to nebude trvat moc dlouho, mám hlad a žízeň.
• ach jo, to je vedro, radši bych se šel napít.
• mám hlad.
• mám žízeň.
• musíme vymyslet nějakou super crazy skupinovku.
• musím strýcovi udělat parohy. Jsem totiž rebel.

Co hosté říkají nahlas?

• pane fotografe, kam si máme stoupnout?
• pane fotografe, vyfoťte nás na těch schodech.
• pane fotografe, mrkl/a jsem?
• pane fotografe, co máme dělat?
• pane fotografe, proti slunci to nemůžete fotit
• už to bude?

Takže, co tím chci říct, hosti mají po obřadu většinou hlad a žízeň a je jim v létě většinou horko. Věřte, nevěřte, ale to poslední co ti hosti chcou, tak poslouchat jak je fotograf organizuje do skupin. Ale stejně jako fotografové, tak i hosté, to berou jako nutné zlo a všichni to nějak přežijou. Hlavně když to bude rychle.

Takže opravdu je to takové zlo nebo jen přežitek? Jde to i jinak?

Tohle je čistě můj osobní pohled na skupinové focení, a ať si to každej fotograf dělá, jak uzná za vhodný. Mě to takhle funguje, lidi to ocení a nejpozději do 10 min jsme schopni focení ukončit. Důležitá věc, v pravé poledne +/- pár hodin, je málokdy tak dobré světlo, aby fotky vypadaly dobře. Vlastně většinou je touhle dobou, to nejhorší světlo na focení.

Vždy je na prvním místě organizace hladového a žíznivého davu. Takže první povel zní jasně: „zde se postaví nevěsta a ženich“ a teď přichází moment, kdy si postupně volám nejbližší rodinu. Mamka, taťka, sourozenci, prarodiče, tety, strejdové, sestřenice, bratranci a postupně se to na sebe nabaluje až nakonec jsou na fotce úplně všichni. Tím ukončuju tu část skupinového focení ihned po obřadu. Zeptám se hostů, kdo nepokračuje dál a chce fotku s nevěstou a ženichem, ať přijde a uděláme fotku. Všichni ostatní, kteří pokračují dál, mají pak několik hodin na to, aby mi řekli „prosím tě, nebo hej ty, vyfoť nás s nevěstou a ženichem“  a já říkám „jasně, hele, támhle si stoupněte, to bude super“ Cvak, cvak a nazdar, zábava pokračuje dál, aniž by dalších 30 lidí čekalo ve frontě na fotku.

A co většina hostů po obřadu nechce zažívat?

Vyfoťte nás ještě s nevěstou a ženichem. A teď jenom s nevěstou. A ještě jenom s ženichem. A teď jenom holky s ženichem. A teď holky s nevěstou. A ještě kluci s nevěstou, a pak kluci s ženichem. A teď udělejte něco vtipného – pane fotografe, co máme udělat vtipného? Buďte vtipní? Třeba…. A takhle bych mohl pokračovat dál a dál.

Hodina je pryč, chlapi mají propocené košile, prarodiče pomalu začínají omdlévat kvůli dehydrataci a skupinka přátel ze základky už je pěkně otrávená. Tak takhle, to fakt být nemusí!

Blbiny si nechte na pozdní odpoledne. Po pár pivech to focení jde vždycky líp a většina lidí, co chcou být vtipní, tak jsou opravdu vtipní. Nebo aspoň minimálně můžou pak říkat, že měli popito.

Pokud po dočtení mého názoru na skupinové focení jen nevěřícně kroutíte hlavou, tak nejsem fotograf pro vás. Pokud souhlasně přikyvujete hlavou, tak možná jsem ten pravej fotograf pro vás.