Détrojka musí pryč
Proč byl prodej mého Nikonu D3 totální blbost: Retrospektiva po 6 letech
Říká se, že člověk by neměl litovat svých rozhodnutí. Ale pak jsou tu rozhodnutí, která vám i po šesti letech vrtají v hlavě. Jako třeba to, když jsem se rozhodl poslat do světa svou „Détrojku“ (Nikon D3). Tehdy mi to dávalo smysl. Dneska? Dneska vím, že to byla úplná blbost.
Tenkrát v ateliéru: Jak to celé začalo
Détrojka se ke mně dostala v době, kdy jsem to nejvíc potřeboval, a to dost svérázným způsobem. Psal se rok 2015 a my jsme s kolegou Jakubem zrovna na naše narozeniny propili moje poslední peníze na nájem ateliéru. Profík roku, já vím.
Měl jsem před sebou sezónu svateb a po bídném roce 2014 jsem si profesně moc nevěřil. Jakub mi tehdy nabídl, že mu doma leží nevyužitá D3 a jestli ji nechci půjčit. Ten obrovský kus železa mi okamžitě dodal pocit jistoty. Nebyl to jen foťák, byl to štít.
Pět let, jeden tank a půlka světa
Détrojka nebyla jen pracovní nástroj. Stala se mým parťákem na cestách, i když jsem do té doby moc necestoval. Byla těžká, velká a v poličce na ni každý koukal jako na relikvii z jiné éry. Ale ta jistota, že s ní můžete zatloukat hřebíky a ona pak pořád vyfotí perfektní snímek, byla k nezaplacení.
Kde všude se mnou tenhle „cihla-foťák“ byl?
2015: První dospělácká dovolená u moře. Starým Citroënem Picasso přes Švýcarsko a Itálii až do Saint-Tropez za četníky. Spaní v autě, jídlo z kufru, ale fotky jako z magazínu.
2016: Odměna za skvělý rok – 3 týdny na Bali. Můj první let v životě a Détrojka v batohu. Pak lowcost Chorvatsko, Slovinsko a zimní Tatry.
2017: Rodinný výlet do Brug, italské Cinque Terre (poprvé mimo Bibione!) a znovu milované Tatry.
2018: Lyžovačka v Alpách a další životní cesta – 3 týdny na Srí Lance. Plus letní návrat do Cinque Terre.
2019: Narozeninové Tatry, Chorvatsko a polské Zakopané.
A k tomu desítky cest po Česku – Šumava, Beskydy, Českosaské Švýcarsko. Détrojka viděla všechno.
Přechod na Z6 a „fotografický důchod“
Dneska mám v brašně Nikon Z6. Je to technologický zázrak, je lehčí, chytřejší, ostří na oko... ale víte co? Od té doby, co ho mám, jsem se nepodíval prakticky nikam. Možná je to znamení, možná jen shoda okolností.
Částečně jsem focení pověsil na hřebík. Ne proto, že by mě nebavilo, ale spíš proto, že mě baví až moc. Když jsem se sám sebe zeptal, co chci dělat za 5 nebo 10 let, odpověď nebyla „fotit na zakázku“. Chci si tu radost nechat pro sebe.
Verdikt po 6 letech?
Prodat D3 byla chyba. Byla to kotva mého nejlepšího tvůrčího období. Dneska vím, že některé věci si má člověk nechat, i kdyby na ně měl jen padat prach v poličce. Protože s tou váhou v ruce odcházely i ty vzpomínky na doby, kdy bylo focení jedno velké dobrodružství.
